Rozhovor (13) s Petrem a Janou Schnaubeltovými – část I.

Milé čtenářky, milí čtenáři časopisu OKO,

do rukou se vám dostává dvojrozhovor s nesmírně pozitivním manželským párem, a protože byl skutečně dlouhý, je rozdělen zhruba v polovině na dvě části.

Je mi velkým potěšením seznámit vás s nadšenými cestovateli, pro něž je cestování jako pro jiné chození.

Tito dva milí lidé, kterými Jana a Petr Schnaubeltovi jsou, se znají z Gymnázia pro zrakově postižené v Praze. Víc se ale o sebe začali zajímat až před Petrovou maturitou a již po půlročním vztahu, v listopadu téhož roku, uzavřeli sňatek. Nejspíš byste mohli říct, že to bylo předčasné, a skutečně v rodině tehdy jejich rozhodnutí vzbudilo rozpaky, Jana se vdávala ještě před svou maturitou, protože je o rok mladší, ale představte si: nedávno manželé oslavili křišťálovou svatbu. (Poznámka autorky: Říká se jí také „skleněná“ a oznamuje nám, že si pár řekl své „Ano“ před patnácti lety. Konec poznámky.) A že je co slavit! Jejich svazek pojí tři děti: osmiletá Lada, sedmiletý Robin a pětiletá Lea, ale také nespočet společných cest a zážitků.

Cestují tak rádi, že jsou zváni na besedy pro zrakově postižené, aby o svých bohatých zážitcích druhým vyprávěli. V prosinci 2022 a lednu 2023 byli například hosty on-line besed pro SONS, v březnu 2023 se pro Aktiv klub SONS účastnili „Cestovatelského festivalu hendikepovaných cestovatelů“. Téhož roku navštívili také TyfloCentrum Liberec, kde jste se s nimi mohli setkat osobně.

Jana navíc píše cestopisný blog na Facebook a také blog na svých webových stránkách s názvem „Slepá máma na cestách“, který doplňuje fotkami z cest.

A pokud zrovna na cestě nejsou, bydlí ve dvougeneračním rodinném domě v Mnichovicích u Prahy, v asi pětitisícovém městečku mezi Prahou a Benešovem.

Staráme se tu o dědu, půl hektaru zahrady, ovce, slepice a králíky, pomáháme mu, kde jen můžeme, přiznává Petr.

Jano a Petře, pojďme na úvod říct, jakou máte zrakovou vadu?

Petr: Do svých deseti let jsem byl naprosto zdravým klukem. Ke konci prázdnin, před nástupem do čtvrté třídy, náhle přišly prudké bolesti hlavy. Byl jsem hospitalizován a říkali mi, že simuluji, že nechci jít do školy, přitom jsem se tam těšil. Pak jsem ale upadl do bezvědomí a náhle lékařům bylo jasné, že to simulace není, a převezli mě do Fakultní nemocnice Motol, nejdřív na neurologii, pak na dětskou neurochirurgii. Tam konečně zjistili, že mám hydrocefalus, což je nadbytek mozkomíšního moku, nejspíš důsledkem jakési autoimunitní reakce, a protože má lebka již byla pevně srostlá a nemohla se vlivem tlaku roztahovat, byl utlačován mozek. Tlak nakonec přerušil oční nerv, to bylo v roce 1998 a ani operace, při níž mi zavedli katetr odvádějící mok do bezpečné části těla, nepomohla a zrakový nerv byl nenávratně ztracen. Během příštích pětadvaceti let jsem podstoupil dalších pět operací, protože katetr je přeci jen mechanická součástka, kterou je potřeba vyměňovat. Byl to pro mě tehdy velký šok, půl roku jsem strávil v nemocnici, ale naštěstí se mohl vrátit do své původní třídy. Tehdejší ředitelka školy byla velmi vstřícná a zeptala se učitelů, zda mi budou ochotni vyjít vstříc jako nevidomému, abych mohl na škole zůstat. A oni se k tomu postavili skvěle. Naše paní učitelka se naučila Brailla, já samozřejmě také, a také ostatní učitelé se opravdu snažili, takže jsem mohl dochodit normální základní školu.

To muselo být těžké v podstatě ze dne na den přijít o zrak…

Já jsem to bral docela dobře. Jsem optimista a ze všeho se snažím vzít si to lepší, vypráví Petr skromně.

Střední školu jsme už vybírali speciální, moc maturitních oborů nebylo, a tak jsem nastoupil na Gymnázium pro zrakově postižené do Nových Butovic. Tady jsem poznal svou budoucí manželku, dopoví Petr a předává slovo Janě.

Jana: Jsem v našem rodu třetí generace, která má vrozený šedý zákal, nemoc se nevyhýbá ani mužům. Ten se postupem let zhoršoval a k němu se přidala degenerace zrakového nervu. Nikdy jsem neviděla dobře, ale dokázala jsem ještě číst knihy. Podstoupila jsem řadu operací. Od patnácti let se zrak zhoršoval plíživě, zato pravidelně. Denně jsem viděla méně a méně a během tří let jsem o zrak přišla úplně, dnes nevidím nic. Bylo to velmi složité období, protože si naivně myslíte, že něco „ukoukáte“ a člověk na zrak spoléhá, ale tím se může dostat do nebezpečných situací. Jana v dalších větách přiznává, že člověk se v takové situaci, kromě jiného, učí rozpoznat, kdy už je potřeba říct si o pomoc, protože v jejím případě ztráta zraku postupovala tak rychle, že si ani neuvědomovala, jak velký problém z toho může být.

Jano, jak jste se s tím srovnala?

Adaptace je velmi individuální. Já se s tím srovnala postupně, nebylo to jednoduché. Stále jsem měla pocit, že to je ještě dobré, ale nebylo. Největší problém byl u mé rodiny, ti se s tím nesrovnali doteď. Já neměla problém přijmout bílou hůl, moje rodina však ano. Takže nebyl to boj jen sama se sebou, ale spíš s rodinou. Nebylo to jednoduché, ale říkám, že co mě nezabije, to mě posílí.

A dnes? Jste s tím srovnaná?

Srovnaná s tím jsem. Samozřejmě přijde slabá chvíle, mrzí mě, že nevím, jak vypadají naše děti, nevidím je růst. Dokud jsou malé a neumí dobře popisovat a snaží se vám něco ukázat, musíme si věci osahávat. Jsou i složitější situace, na druhou stranu to člověk musí brát, jak to je. Říkám si, že lidi jsou na tom hůř, tak na co já si stěžuji?

Petře, co jste dělal po gymnáziu?

Měl jsem chvíli ambice studovat vysokou školu, ale nenašel jsem obor, který by mě zaujal. Lákaly mě technické obory, ale nešlo to. V zoufalství jsem si pak podal dvě přihlášky na jiné obory, přijímačky udělal, ale nakonec nenastoupil. Tak jsem absolvoval masérský kurz a chtěl být sám sobě pánem. Masíroval jsem do roku 2019, kdy jsem profesně vyhořel, už mě lidi nebavili. Společnost je rozpolcená a přibývá negativních lidí, a zároveň jsem cítil potřebu přetransformovat své podnikání, neboť jsem nechtěl stále jen pracovat a také mě lákalo cestování. Chtěl jsem si vytvořit pasivní příjem a celkem se to povedlo, nikdy jsem nebyl zaměstnaný. Po deseti letech bydlení ve Vlašimi jsme prodali náš byt, část jsme vložili do podnikání a za část jsme chtěli cestovat.

Mluvil jste o pasivním příjmu. Můžete říct, čemu se věnujete?

Podnikám ve stavebnictví, investujeme do nemovitostí. Rekonstruujeme byty a pak je prodáme. Teď zrovna předěláváme bývalou kotelnu na obytný prostor. Baví mě kutit, tak si něco zvládnu udělat i sám. Při tom si občas poraním prsty, to s masírováním nejde dohromady. Letos jsem koupil sestavu kuchyňské linky v demontu, kterou jsem si navrhoval sám a upravil skříňky na míru, to mě bavilo. Mám rád věci minimalistické a zároveň praktické a funkční. Kutím hlavně v zimě, protože od jara do podzimu cestujeme. Naše delší cesty probíhají v létě, když nejsou děti ve škole. Když potřebuji něco spravit na autě, studuji návody na internetu. Třeba teď budu potřebovat vyměnit přední sedačky v autě, a když jsem si přečetl návod, nemělo by to být tak těžké. Máme sedmimístný Volkswagen Sharan a chceme v něm vymyslet rozkládací spaní pro čtyři dospělé lidi. Stan na střechu auta bude nutnost.

Nějaký čas také zabírá pomoc osmdesátiletému dědovi.

Jano, jak to bylo s Vámi po maturitě?

Já jsem dál nestudovala. Ještě ve škole nám nabídli kurz telemarketingu, takže jsem po maturitě chvíli pracovala na telefonní lince pro nestátní neziskovou organizaci, což se samozřejmě projevilo na platu, tedy nic moc.

Po škole jsem si také udělala masérský kurz, ale vždy jsem masírovala jen příležitostně a dodnes občas masíruji. Myslím si, že tuto práci může člověk beze zraku, jako jednu z mála činností, dělat samostatně, pokud to umí, a může být užitečný, může pracovat sám na sebe.

Nějaký čas jsem v Praze pracovala jako průvodkyně na Neviditelné výstavě, prováděla jsem i cizince. No a pak na šest let v kuse přišla rodičovská, děti se nám narodily rychle po sobě. Ještě jsem se úplně nevrátila, takže jsem víceméně žena v domácnosti. Ráda bych začala podnikat, být svobodnější a flexibilnější, protože děti jsou často nemocné a nemohla bych být s nimi stále doma při běžném zaměstnání.

Určitě se v ten pravý čas něco objeví…, sděluji svou zkušenost Janě.

Pokud se člověk nepostará, tak to samo nepřijde, oponuje mi Jana. Nikdy pro zrakově postižené nebyla situace jednoduchá a bude to ještě horší, dodává posmutněle.

Jano, Petře, teď už pojďme k tomu cestování. Jak se to stalo, že jste se rozhodli cestovat?

Odpovědi se ujímá Petr a vypráví, že již jako malý kluk toužil cestovat. S babičkou jezdíval po hradech a zámcích, a když byl asi ve druhé třídě, ptal se jí, zda existuje povolání cestovatel, vzpomíná s úsměvem na šťastné dětství.

Když jsme se ženou bydleli ve Vlašimi, platili jsme hypotéku a začali se usazovat. V té době jsme měli pocit, že cestování nemá smysl. Baví mě na něčem pracovat a zlepšovat to, dokud se dá něco vylepšovat, ale když je dílo hotové, tak se ho chci zbavit a jít do něčeho jiného. Byli jsme tedy usazení a cítil jsem, že potřebuji změnu prostředí a životního stylu. Začal jsem číst cestopisy a v roce 2014 na mě přišly zaječí úmysly. Přestože se mi ve Vlašimi líbilo, cítil jsem, že ji budeme jednou opouštět, jen jsem nevěděl kdy. V roce 2015 se narodila Lada, a najednou mi cestování začalo dávat smysl. Člověk při něm poznává nejen okolí, ale také sám sebe, získává nadhled. Děti zcela přirozenou cestou nasávají zkušenosti a vědomosti.

Jana vstupuje s poznáním, že děti jsou větší houby a Petr pokračuje:

Mohli bychom zkusit domácí vzdělávání, spoustu věcí má člověk kolem sebe a dítě je nasává přirozeně, třeba při procházce lesem pozorujete nejen přírodu, ale můžete ji spojit i s matematikou.

Když byly Ladě tři měsíce, našli jsme si letenky a na dvanáct dní odletěli na Kypr. Bylo nám jasné, že při čtyřiceti stupních Celsia to bude spíš válečka, ale já si tehdy potřeboval tak či tak odpočinout od masírování. Měl jsem tam čas na Janu a Ladu. Jeli jsme sem s naší kamarádkou z Vlašimi, která nás vlastně hodila do vody a nechala svému osudu. Díky tomu jsme zjistili, že nepotřebujeme nikoho vidícího, abychom mohli cestovat a že to zvládneme sami, jen to má určitá specifika. Tak jsme si řekli, že to zkusíme znovu, jenže Jana podruhé otěhotněla. Bylo to dost náročné období, Robin přišel na svět neplánovaně. Jana chtěla dvě děti, já jedno, tak jsme nasadili všemožnou antikoncepci. I přesto se nám narodila Lea, to bylo opravdu velké překvapení.

Tak máte kompromis, hodnotím v žertu a Petr se smíchem odpovídá, že Jana má ty své vytoužené dvě děti a on to jedno.

No, a tak cítím, že potřebuji vypadnout ze stereotypů a teď máme trojnásobný důvod ukazovat dětem svět. Dokud byla Jana na rodičovské, měli jsme pasivní příjmy a dva roky na cestování, než půjde Lada do školy. Prodali jsme byt a skončil jsem s masážemi. Měli jsme v plánu na půl roku odcestovat do Mexika. Přeci jen je to jiná kultura, tak jsem udržoval kontakt s několika lidmi, kteří by nám tam pomohli v začátcích. Nakonec to neklaplo, protože šest týdnů před odletem zkrachovala letecká společnost Thomas Cook Airlines Scandinavia, se kterou jsme měli letět. Měli nám vrátit peníze za letenky a byli jsme de facto odstěhovaní z Vlašimi. Nakonec nám zůstaly letenky z Prahy do Liverpoolu, ale nesesypali jsme se z toho. Díky tomu, že jsme v Mexiku neplánovali žádné ubytování, poněvadž plánování se raději vyhýbám a jedu raději na blind, měli jsme mraky vymyšlených destinací.

Zvítězily Kanárské ostrovy, konkrétně jsme odletěli na Gran Canaria, kde jsme zůstali od listopadu roku 2019 do března 2020. Konec našeho pobytu ukončil covid, překřížil nám plány procestovat svět, kdy jsme se chtěli zdržet jeden, dva, tři měsíce na jednom místě a pak pokračovat jinam. Když jedete na delší dobu, můžete si pronajmout byt a naučíte se využívat nákupní místa s normálními cenami. Turistická centra jsou vždy předražená. Zjistili jsme, že jsme tu vyžili za 50 tisíc měsíčně, a ještě nám zůstávalo. Ano, není to taková ta dovolená all inclusive, ale dá se cestovat poměrně levně.

Najednou přišel covid a s ním přísné karantény. Do obchodu nebo do lékárny směl jít jenom jeden z rodiny a lidi byli hodně pod kontrolou. Covid se šířil plíživým způsobem, v lednu jsme měli jen pár informací a v březnu najednou utnuli leteckou dopravu. Říkali jsme si, že máme-li být někde v izolaci, tak ať jsme doma. Navíc jsme měli obavy, co by bylo s dětmi, kdybychom se dostali do nemocnice. A tak jsme se rozhodli odjet. Už dlouho předtím byl problém sehnat zpáteční letenku a s covidem se najednou zrušily všechny lety. Byli jsme rádi, že vypravili repatriační let, tak jsme jím osmnáctého března přiletěli do Prahy. Tady jsme ale pro změnu řešili střechu nad hlavou. Kamarád, který pronajímá byty, měl v tu dobu dost volných bytů, a tak nám jeden s výhledem na Karlův most za nízký pronájem nabídnul, ale jeho nabídku jsme nepřijali, protože se zároveň nabídli rodiče. Takže jsme šli k nim, než se situace uklidní, a nakonec jsme všechny ty lockdowny prožili v bytě 3+1 v šesti lidech. V té době nám přišlo, že s cestováním bude konec, situace se měnila ze dne na den a bylo obtížné sledovat situaci u nás, natož v zahraničí.

V létě 2020 zavedli semafor a zeleně zasvítila Itálie, takže jsme na nic nečekali a v srpnu odjeli autem s kamarádkou a její dcerou do severní Itálie. Měli jsme jen předběžnou trasu a konkrétní cestu jsme řešili ze dne na den s ohledem na rodinnou a covidovou situaci. Naše cesta nakonec měla šestnáct zastávek, mezi nimi například Korutany (jednu ze spolkových zemí Rakouska) či severoitalské Benátky. Ještě teď mi chodí pokuty, směje se Petr a libuje si, že vidět prázdné Benátky bez turistů je nezapomenutelný zážitek.

Protože jsme celou situaci v létě viděli optimističtěji, řekli jsme si, že tyto kratší trasy po Evropě by mohly být bezpečná cesta, jak cestovat s malými dětmi. Podzim a zimu jsme chtěli strávit v Rakousku nebo ve Španělsku, ale znovu nám plány zkřížily uzávěry. Nakonec jsme dostali nabídku bydlet ve dvougeneračním domě s mým dědou v Mnichovicích, čímž jsme zabili dvě mouchy jednou ranou – máme vyřešené bydlení a zároveň pomáháme dědovi. Tak jsme se tu nějak usadili, osud to tak zařídil. Děti zde začaly chodit do školy, a tím to vypadá, že minimálně příštích deset let tu budeme muset zůstat. Už to není tak jednoduché se s dětmi sbalit a odjet, když tu mají své kamarády.

Jana se připojuje: Dokud byly malé, nezáleželo jim na tom, kde jsou, ale s kým jsou. Teď už mají domov tady. Až vyrostou, mohou se samy rozhodnout, kde chtějí být. Ty kamarádské vazby se v průběhu života běžně přerušují díky studiu, ale teď je asi jednodušší je tu nechat. Děti se vzdělávat musí, a tak jsme si nejdřív řekli, že zkusíme domácí vzdělávání a při něm cestovat. Vyzkoušeli jsme si 1. ročník s Ladou podle vzdělávacího rámce, byla tu velká svoboda a prostor pro kreativitu. Ohromnou výhodou totiž je, že vám nikdo nenařizuje, z jakých učebnic musíte dítě učit a jak si učivo rozvrhnete, důležitým výstupem je jenom přezkoušení jednou za půl roku ve škole. Je zcela zjevné, že pokrok u dítěte vzdělávaného doma je úplně někde jinde, protože se mu věnujete individuálně během celého dne, přesto je právě první třída vůbec nejtěžší. Nejproblematičtější pro mě bylo psaní, na to jsem si netroufla. Je nutné dítě vizuálně kontrolovat, jak píše, aby si získalo správné návyky při psaní. Chodili jsme proto do komunitní školy, která nám pomáhala. Za pomoci vidícího okolí, včetně babičky, jsme to zvládli.

Protože jsme ale v Mnichovicích odříznuti od větších sociálních kontaktů, a přestože Lada chodila do zájmových kroužků, nakonec byla v domácím vzdělávání nespokojená, chyběli jí spolužáci. Proto ke konci prvního ročníku nastoupila do běžné základní školy, za což byla ráda. Má tam teď své kamarády a je spokojená.

Dnes máme dalšího prvňáka a domácí vzdělávání jsme po této zkušenosti znovu nezkusili. Zvládnout by se to dalo, a kdybychom byli dlouhodobě na cestách, mělo by to smysl. Umím si představit, že při cestování je vzdělávání mnohem jednodušší. Když jsme dceru učili číst, chtěli jsme, aby četla nápisy na dveřích obchodu. Člověk neočekává, že bude číst pětisetstránkový román, ale chce, aby se učila číst prakticky. Na cestách se to lépe uplatňuje, je to nejlepší škola.

Když jsme byli na Kanárských ostrovech, té nejmladší dceři bylo přes rok, zrovna se učila první slova, včetně těch španělských. Kdybychom tam byli déle, jistě by minimálně základy španělštiny měla. Po návratu do Čech mluvila španělsky a babičce odporovala anglicky, smějí se manželé.

Asi je pro vás důležité, aby se děti učily cizí jazyky, že?

Jana: Děti mají angličtinu od první třídy, a jak doma, tak na cestách se je snažíme učit hrou. V zahraničí je házíme do vody – chceš zmrzlinu, tady máš dvě eura a běž si ji koupit. I v Itálii pár slov pochytily. Byla bych ráda, kdyby je jazyky bavily, protože vidí, že je důležité se umět domluvit. Vidí, že i my se učíme a snažíme se mluvit a dorozumět. Když si naše děti hrály na hřišti s místními dětmi třeba na schovávanou, ta je snad všude stejná, řečí těla se domluvily vždycky.

Do toho vstupuje Petr: No, anglicky se taky všude nedorozumíte. Třeba místní farmář, který pracuje od rána do večera na poli a na trh jde prodávat svou úrodu, nerozumí anglicky. Ale od něj zase chytáte jejich slova.

K tomu Jana připojuje humornou příhodu z Kanárských ostrovů: V obchodě u masného pultu jsme chtěli koupit kuřecí křídla a ve slovníku si je našli, ale prodavač nám ani tak nerozuměl. Na řadu tudíž přišla humorná pantomima, kterou Jana s Petrem následně předvádí a vyslouží si společný smích. Uznale souhlasím, že tím museli pobavit půl obchodu, jak Jana dál říká. Nakonec historku uzavírá poznáním, že některé výrazy se ve španělštině vlastně nepoužívají. Petr ze zkušenosti ale dodává, že když se dva lidi chtějí dorozumět, tak se dorozumí, klidně rukama nohama.

Jano, Petře, pojďme si shrnout, kde všude jste už byli?

První společná cesta byla na Kypr v roce 2015, to byla ta válecí dovolená s tříměsíční Ladou.

V září 2019 jsme odcestovali na další „válečku“, tentokrát na Mallorce s Petrovou mamkou a kamarádem.

Pak jsme čtyři měsíce na přelomu let 2019 a 2020 pobývali na Kanárských ostrovech.

V srpnu 2020 jsme jakýmsi obloukem projeli severní Itálii, nejjižnější zastávka byla v Římě, pak jsme se otočili a jeli zpátky na sever. V autě jsme strávili tři týdny, cestu odřídila kamarádka. Víc jak polovinu nocí jsme spali v kempech ve stanu, někdy se vyplatilo přenocovat v hotelu. Klasické ubytování bylo díky covidovým lockdownům levné, pro srovnání noc ve stanu vyšla na 60 euro, noc v hotelu na 80, takže občas jsme si chtěli dopřát měkkou postel a soukromí ve sprše.

Další šestnáctidenní cestu autem jsme absolvovali v dospělé šestičlenné sestavě. Přes Chorvatsko a Černou Horu jsme jeli do Albánie, kterou jsme pak projížděli od severu k jihu a zase zpět. V Černé Hoře jsme stavěli jen na dva dny, abychom si dali procházku po horách, a pak pokračovali přes Srbsko, Maďarsko a Slovensko domů. Užili jsme si opravdu zajímavou cestu, protože bez dětí je cestování dobrodružnější.

Léto 2021 jsme strávili cestováním po České republice.

V roce 2022 jsme měli ještě nevyčerpané kompenzace za zrušené lety. V dubnu jsme odcestovali do Nizozemska, deset dní strávili na cestě a spali pod stanem. Navštívili jsme, mezi jinými, hlavní město Amsterdam a seznámili se v něm se spoustou památek. V provincii Jižní Holandsko neušel naší pozornosti květinový park Keukenhof, který je největším květinovým parkem nejen v Nizozemí, ale také v Evropě, ani síť větrných mlýnů v Kinderdijk-Elshout. Tato památka figuruje na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

V květnu téhož roku se nám podařilo výhodně zakoupit neomezené jízdenky na vlaky po Evropě pro celou rodinu za 1000 euro a uskutečnili tak „Rail trip“. Pět týdnů jsme s těžkými batohy strávili ve vlaku a na různých místech Evropy, spali v kempech i apartmánech. Chtěli jsme dojet i do Španělska, ale některé věci se musí plánovat dopředu a Španělské dráhy, bůhví z jakého důvodu, neposílají jízdenky s místenkami elektronicky, jako všichni ostatní, ale jen poštou, takže bychom to ani nestihli vyřídit včas. Přesto jsme navštívili Rakousko, Německo, Itálii od Brixenu až na Sicílii. Byla to pro nás velká výzva, protože jsme jeli sami s dětmi.

Tentýž rok jsme ještě využili letenky na Menorcu, menší španělský ostrov v souostroví Baleáry. Užili jsme si deset dobrodružně relaxačních dnů bez dětí, kromě prvního přenocování jsme totiž předem nic neplánovali ani nezařizovali. Během týdne jsme nestihli obejít celý ostrov, ani Camí de Cavalls, což je starobylá, a nově restaurovaná, sto osmdesát šest kilometrů dlouhá koňská stezka, která obepíná celou Menorcu. Je to kamenitý a místy náročnější terén. Prochází se jí ohradami se zvířaty. Jednotlivá vrátka jsou lemována kamennými zídkami, v dálce jsme slyšeli třeba hýkat osla nebo chrochtat prasata. Koneckonců jejich bobky pro nás byly největším důkazem, že tam zvířata skutečně jsou, smějí se Schnaubeltovi. Spali jsme na plážích a koupali se v moři, byla to pecka. Určitě bychom se sem rádi vrátili a dokončili, co jsme nestihli.

Na přelomu září a října 2022 jsme jako kompenzaci za zrušené letenky v době lockdownů využili let na Kypr. To byla znovu válecí dovolená, ale přišla vhod.

Na konci listopadu jsme pak ještě odjeli na prodloužený víkend do Edinburghu, hlavního města Skotska. Procházeli jsme se po městě, navštěvovali hospůdky a bary, ochutnávali skotskou whisky a místní speciality. Ochutnáváme rádi, protože jako nevidomí z toho máme neošizený zážitek. Objevili jsme bar, ve kterém hráli a zpívali místní muzikanti písně z různých krajů a zemí. Každý, kdo do baru přišel, mohl hrát a muzikantů tam bylo víc než posluchačů. Mělo to krásnou atmosféru.

Na jaře 2023 jsme využili promo akci nově vznikající letecké společnosti a na týden odletěli i s dětmi do Porta, města v Portugalsku. Prošli jsme si jeho historickou část, poznali údolí řeky Douro, kde se pěstuje odrůda známého portského vína, které jsme také ochutnali.

Když cestujeme s dětmi, snažíme se mít vždy náhradní plán B a raději i C. Spíme s nimi apartmánech, v chatkách nebo ve stanu v kempu. Hostel se nabízí jako poměrně levná alternativa, ale mají zde věkové limity pro ubytování dětí. Bez dětí si dovolíme extrémy, třeba koupání v moři místo sprchy. Nejsme si jistí, jestli by to bavilo všechny naše děti. Spíme pod širákem, ve stanu nebo v hostelech.

Na konci dubna 2023 jsme bez dětí odletěli na prodloužený víkend do Belgie. Kromě piva jsme prozkoumali přístavní a univerzitní město Ghent, dále malebné městečko Bruggy, které je díky síti kanálů označováno jako „Benátky severu“, nebo také Antwerpy.

Léto jsme chtěli strávit v Rumunsku a Bulharsku, ale nakonec jsme se rozjeli na Gibraltar. Během sedmatřiceti dní na cestě autem, které odřídila kamarádka, jsme ujeli osm tisíc šest set kilometrů a třicet nocí spali pod stanem. Dost času jsme strávili i ve Francii, kde jsme shlédli například města Nice, Saint Tropez nebo Toulon. Kromě jiného jsme ve Španělsku navštívili také město Barcelona. Kdyby kamarádku nevolaly pracovní povinnosti, jistě bychom zůstali déle.

O víkendech toho roku jsme jezdili po České republice, naší pozornosti neušel třeba Harrachov, Klatovy, Žamberk. Tanvald jsme navštívili cestou do libereckého TyfloCentra. Pěstujeme turistiku po naší krásné přírodě.

Sedmnáctého listopadu jsme sami jeli do historického polského města Krakow. Přidalo se k nám pár lidí z Aktiv klubu SONS.

Na jaro a léto ještě pevné plány nemáme, ale tužeb do budoucna je spousta, sděluje Jana a v jejím hlasu mohu číst natěšení na další zážitky.

Teda! Cestujete opravdu hodně. Jano, co Vám cestování dává, co Vás na něm nejvíce láká?

Vážení a milí čtenáři, omlouvám se, že právě v tomto místě rozhovor pro větší dramatičnost přeruším a na zajímavé a oduševnělé odpovědi nejen na tuto otázku vás nechám čekat do březnového vydání. Věřte, že je na co se těšit, a aby vám čekání lépe uteklo, tradičně přikládám odkazy vztahující se k tomuto článku, tentokrát jich je opravdu požehnaně.

Přeji vám příjemné listování a čtení v dlouhých zimních večerech a s pokračováním rozhovoru se budu těšit za měsíc.

Odkazy na cestopisné čtivo nebo pro inspiraci na letní dovolenou:

Janin blog o cestování: www.slepamamanacestach.cz

Janin Facebook: https://m.facebook.com/slepamamanacestach/

Neviditelná výstava Praha: https://neviditelna.cz/

Wikipedie – Gran Canaria:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Gran_Canaria

Wikipedie – Korutany: https://cs.wikipedia.org/wiki/Korutany

Wikipedie – Benátky: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ben%C3%A1tky

Wikipedie – Kypr:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kypr

Wikipedie – Řím: